Bertíkova pivní hlídka

Bertíkova Pivní Hlídka LI.: Něco slavných hostinců a trocha bizarních pokrmů

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé p.t. čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Další padesátku startuje díl ještě odpočinkový, vzpomínkový a zbytkově „sběrný“. O proslulých putykách a inspirativních blafech. 

Která, že hospoda v českých (a pro věčné národní ublížené-ufňukance dodejme i v moravsko-slezských) krajích je ta neproslulejší a nejznámější? Osobně tipneme U Fleků.

Knížka vcelku úhledná a místy i čtivě-vtipná, leč očekávání nenaplnila. Hlavně výběr restů, pivnic a šenků je trošinku překvapivý. A tón všude až přespříliš jásavě oslavný. Leč jde prý o první pokračování. O čem je řeč? Příběhy slavných hostinců. 1. díl (Velešín, Růže 2009. 120 s. ISBN 978-80-86975-36-8). Coby autoři povídek: Jan Matěj Krnínský, Milan Šimáček, Zdeněk Troška (a Václav Pancer, který měl na starost fotografie). K respondentům zbytečné ankety na konci náleží řádka i známějších jmen, včetně třeba bavičů Lábuse a Zedníčka, šaška Upíra Krejčího, trampského šerifa a kytarou Vojty Kiďáka Tomáška, hopsavé paleoještěrky Dolinové nebo vzorového kapitalisticky-dušínovského velkopodnikatele Standy Bernarda. 

Hostinec či restauraci pachatelský team (stylově z Protialkoholní léčebny Červený Dvůr) sympaticky v předmluvě definuje coby: „... dějiště historických událostí, převratů a revolucí, diskusní centrum, lidový parlament, psychoterapeutická komunita, manželská poradna, řemeslná burza, místo pro uměleckou tvorbu všeho druhu, čekárna na někoho i na něco - ... (následuje ještě přesně 93 slov zcela vyčerpávající definice - pozn. Bertíka)“ (s. 5).

A dále se dychtivě naladěný čtenář již může vnořit do světa příběhů známých i méně známých pohostinských zařízení. Kterých? U Zlatého tygra (Praha), U Salzmannů (Plzeň), Na Spilce (Plzeň), Na Parkánu (Plzeň), U Pravdů (Praha), Bredovský Dvůr (Praha), Pivovar filmových Postřižin (Dalešice), Pivnice Hájenka (Kersko), U Tří sedláků (České Budějovice), Ranč Šimona Pláničky (Hoštice u Volyně), Masné Krámy (České Budějovice), U Rudolfina (Praha), U Pivrnce (Praha), Restaurace Eggenberg (Český Krumlov), Krumlovský Mlýn (Český Krumlov), U Šumavy (Praha), Na Louži (Český Krumlov) a U Kaprů (Markvartice).  

Průměrné, neurážející letní čtení, vhodné asi nejen pro každodenní hosty hospůdek či hospod. Dovolíme si pár subjektivních dojmů. Samozřejmě vysoce nekorektních, zaujatých a neomalených (a to dneska více než jindy). Na řadě míst patrná nesoudná adorace Prazdroje je nám z duše protivná! A dnes je již i lživá. A proč je z Budějic oslavně líčen podnik s Plzní? Ani povinně fanatickému kultu B. Hrabala nefandíme. Ruku na srdce: byl by tak populární bez Menzelových filmů s neopakovatelným hereckým obsazením? Právě ony totiž dodaly onu nádhernou laskavost. A co raději vydat publikaci o slavných hostincích již zaniklých? Vrr. 

A neboť dnešní díl je pivní vskutku proklatě málo, alespoň mini-upoutávka: Takže, co mají společného České pivo, Znojemské pivo, Brněnské pivo, Chodské pivo, Březnický ležák, Černá Hora, Žatecký chmel a 3x pivko z Budějic? Náleží k označení, na které (prý) máme monopol. 22 českých produktů je chráněno hnusným velemolochem EU, coby české dobroty. Ovšem vždycky pod neúplatnou a přísnou kuratelou všech parazitních eurokratů. Některé výrobky disponují více názvy, tudíž je jich plných pětadvacet. Korektně dodejme, že označení Znojemské pivo je dnes nefunkční (tzv. vlastník Hostana výrobu hbitě přesunul do jakéhosi  Brna a označení se proto již neužívá). A prozíraví budějovičtí zaregistrovali, pro jistotu, hnedka plné tři názvy: Českobudějovické pivo, Budějovické pivo, Budějovický měšťanský var.

Do pětadvacítky schází: Karlovarský suchar, Mariánskolázeňské oplatky, Štramberské uši, Nošovické kysané zelí, Lomnické suchary, Hořické trubičky, Pardubický perník, Olomoucké tvarůžky, Český kmín, Třeboňský kapr, Pohořelický kapr, Všestarská cibule, Chamomilla bohemica (Heřmánek pravý) a 2x Niva (Jihočeská niva a Jihočeská zlatá niva). Nejvíce chráněných specialit nepřekvapivě mají Francouzi (údajně 226), Němci chrání téměř stovku (včetně Bavorského piva). My si prý z „nových“ vazalů Bruselu vedeme nejlépe. Haf.

V okurkové sezóně jedna z příloh mládežnického, stále radikálně-svazáckého (nyní samozřejmě s opačným znaménkem a v německém žoldu), deníku přinesla hitparádu údajně nezdravých jídelních úletů. A nejbizarnějších kombinací pokrmů, resp. mnohdy přímo blafů. V anketě první místo obsadila zvířecí chuť na syrovou vinnou klobásu následovanou gulášem s bramborovým salátem a gothajem s koprovkou (proč ne?). Zaujme asi i vánočka s hořčicí či  syrové kynuté těsto a kuřecí pařáty. Psát nebudeme o vyložených prasárnách typu pobytů ve fast-foodech či tzv. pizzeriích. Ani o ďábelském prokletí jménem smažák. Mnozí samozřejmě též rádi ulétávají na neoriginálních banalitách jako křupky a chipsy, bývalá jesenka, čokolády, lepkavé mastné klobásy, okoralé chlebíčky, vlašák, vejce s tatarkou, smaženky (zajímavé, že místně tím bývá míněno cosi odlišného). Kam se to ovšem hrabe na superoriginální spojení, které barvitě vykreslil elitní štamgast Máňa z nejmenovaného žižkovského Království. Jeho známý prý prostě občas prostě musí teplého zavináče s mákem (a marmeládou). Bon appétit! 

Nejpodivnější (i nejodpornější) pokrm zažil páník na nuceně prodloužené bramborové brigádě. Dávné. Ze 14 dnů se, díky počasí, vyklubal celý měsíc. V odlehlém táboře v lesích Pacovska, pár kilásků od vesničky Eš. Studentíci hbitě, po čase již nenáviděný, nelidský camp překřtili na Long Eš. A inspirovali se taktéž i hladovkami (Dobově byly populární hladovkové maratóny vězňů z řad IRA v táboře Long Kesh - pozn. Bertíka). Jezedáčtí zásobovači brutálně šetřili po kalouskovsku a tudíž po řadu dnů byly večer k dispozici pouze okoralé, tuhé (místy i plesnivé) houskové knedlíky. Nasladko. S napatlaným veleodporným džemem. Brr. I cukrem bylo povinností dosti šetřit. Hrůza a hlad. Konspirativně byly připravovány též útěky, stávky a destrukce. Nebyl to náhodou onen opěvovaný třetí odboj? Že by kápla i tučná rentička? Vrr. (Páník též pravidelně nekontrolovatelně ulítává na orientální instantní polévce s příchutí krevetovou Mama Shrimp. Souprava obsahuje, vedle spousty éček, i paprikový sáček, který doplňuje ze své sbírky pálivých omáček. A občas ulítává též na kachnách z „čínských“ bister, nejlépe samozřejmě těch nejšpinavějších. Nicméně zatím nedostal odvahu spáchat gurmánský comming out a nepřiznal by to nikdy. Ani po trojité dávce krušovického jedu - pozn. Bertíka).

K tradičním českým odpornostem patří remoska. Pokrmy jsou prapodivně polopečené, polodušené … Nedomrlé. Vše „chutná“ naprosto stejně a stejně unyle (A páník i já moc dobře víme, o čem je zde řeč - pozn. Bertíka). Příznačné, že kromě lenivých tuzemských kuchařinek oslovil tento vynález zákazníky pouze v Anglii. Naprosto typické pro jejich mdlé blafy. Vrr.

Údiv mnohých nevědomých dodnes páník vzbuzuje tím, že ryby má nejraději s rýží. Rozepsat by se dlouze dalo též o krajových specialitách typu řízků s knedlíkem (Náchodsko, Trutnovsko, ale i Plzeňsko) či oblíbených pokrmech našich prababiček, nad kterými se tupý McKonzument pohrdavě ošklíbá. Dobře mu tak! A to dneska zůstáváme jenom na domácím kolbišti. Kdo třebas dříve cestoval ke kružítkářům do NDR (či východněji), mohl by vyprávět.  I dnes. Pro středoevropana bývají samozřejmě značně bizarní, leč mnohdy velmi delikatesní, specialitky nejrůznějších exotických kuchyní. Hmyz, hadi, oči, kočičky, opičí mozečky etc.

Za bližší průzkum stojí i nahlédnutí do kulinářské (pra)historie. V jedné z nejstarších dochovaných kuchařek (Hédypatheia čili „Dobré bydlo“) autor-básník Archestratos, ve 4. st. př. n. l., v  hexametrech přímo velebí řízky ze žraločího břicha. Římané od Řeků přebírají recepis na dobově mnohými až fanaticky milovanou odstátou rybí omáčku garum. Tato byla vyvažována přímo zlatem. Vzácnější než parfémy! Pro někoho delikatesa, pro jiného hnus neboli ohavná břečka ze shnilých ryb. Nasolené vnitřnosti a krev makrel, spolu s menšími rybkami, se naloží do hliněných nádob. Zanechá se to 2 - 3 měsíce na teplém místě a jen občas se vše důkladně promíchá. A jak líčí vyhlášený gurmán Marcus Gavius Apicius ve spise De re coquinaria („O umění kuchařském“), někdy z počátku letopočtu, římští boháči omáčku cpali téměř do všeho. Prý byla průsvitně zlatavá, se slanou až oříškovou chutí moře ... 

Rozjímání zakončeme lidovou moudrostí: „Někdo má rád holky, jiný zase vdolky“ a samozřejmě, že: „Dobré prase, všechno spase“. A přidejme další výchovné ponaučení, sice z trošku jiné oblasti, leč navýsost aktuální: „Chceš se mít jako prase v žitě? Buď svině!“. Haf.