Bertíkova Pivní Hlídka XXXIII.: Belgická zima v Karlíně a Černokostelecký zájezdní pivovárek bez piva
Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Dnešní pokračování cílí na belgická pivka a též informuje o jednom zajímavém „pivovárku“ s dobrým jídlem, leč zatím bez piva.
Poslední klubové setkání roku 2009 v karlínském Pivovarském klubu Křižíkova 17o (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) proběhlo pod magickým heslem „Belgická zima aneb ozvěny Mandarinu“. Inspirováno bylo nedávnou přehlídkou belgických piv v pražském hotelu Mandarin Oriental - prý dokonce dosud největší za hranicemi Belgie vůbec. V Karlíně se ochutnávala belgická pivka a zasvěceně a pohodově se o nich povídalo. Vedle degustačních postřehů p. J. Šuráně komentář obstarával renesanční požitkář p. P. Borowiec. Potěšila též rozdávaná mapa The Belgian Beer Routes a servírované sousto. Tentokráte nikoli pouze obligátní degustační, ale v podobě ochutnávky typické belgické krmě. Špikované belgické pečeně s hranolkami, které prý vymysleli na 100 % Belgičané. Jako burgundská, ale místo vína se užije lambic. Vynikající. A místní vánoční vanilkové pivko též. Hořké, vůně příjemné.
Profesionální a hlavně zajímavá prezentace p. Borowiece nesla název „Belgie klíč ke království piv“. Úvodem konstatoval výjimečné a unikátní pivní postavení tohoto království se šesti vládami, šesti parlamenty a národním heslem „Jednota posiluje“. Připomněl, že zde existují pivovary i značky, co pivo prodávají, leč pivovar nemají. Jde o exportéry, míchače lambiců či jen značky (Celis, Corsendonk) vařené v různých zařízeních. Nejen toto dokladuje, že Belgie je opravdovým labyrintem pivka, s řadou zvláštností a převelikou rozmanitostí.
V Belgii možno ochutnat ležáky, bílá piva, lambicy (a z nich vzniklá piva), regionální a sváteční pivka (třebas ochucená jako framboise, s malinami) a další speciály. Za klíčové pro světovou pověst Belgie jsou přitom označovány speciály v podobě belgických piv typu Ale. Jsou původem z Anglie a bývají charakteristické robustním tělem, komplexní chutí, některá i hořkostí. A též náročností na kulturu podávání (kdy např. nesmí být podchlazená). Jde o silné pivo, které se pije na zážitek a nikoli na množství. Často stále ještě rustikálně produkované, svrchně kvašené. Lze je podle síly rozdělit na následující kategorie: alc 4 - 5,5 %, alc 5,5 - 7,5 % a nad 10 % (= ječná vína). Členit však možno též podle barvy (jantar, red, blond, braun aj.).
P. Borowiec dále představil přepestrou škálu belgických pivovarů. Od nadnárodních (které však tady nabízejí i prestižní speciální produkty) až k nezávislým různých velikostí. K nejzajímavějším náleží ty menší a nejmenší, cca pod 200 tis. hl ročního výstavu. K belgickým pivům a pivovarům neodmyslitelně náleží příběhy, a tak lze doporučit exkurze a zážitkovou pivní turistiku. Všude se ovšem nesmí (např. k trapistům do legendárního Westvleterenu). Postavení piva je přitom v Belgii odlišné od průměrných českých zvyklostí. Není to pouze cosi k jídlu, nýbrž zcela plnohodnotná součást jídelníčku. Obdobně jako jinde u vína se v Belgii k pokrmu hledá vhodný typ piva. A v pivních barech nejsou jen značky, ale i ročníky.
A jaké pivka bylo možné otestovat? Na stolech se ocitlo sedm vzorků, majících za cíl pokrytí alespoň nejzákladnějších typů belgických piv. Nejprve na řadu přišel typ Pils, který je - obdobně jako u nás - i v Belgii nejrozšířenější. Nejznámější je samozřejmě globálně-stádní produkt Stella. Reprezentanti si jsou ale podobní, náš vzorek pocházel z malého pivovaru. Lehoučký, nepatrné hořkosti, ovocné vůně a dosti prázdný. Celkově mdlý a velmi nevýrazný.
Následovalo pšeničné (bílé) pivo Celis, s nesmírně komplikovanou historií. A vlastně je to pivko bez adresy. Lehoučké a osvěžující letní pití, příjemné vůně. Belgická „pšenice“ (witbier) je jiného rázu než bavorská, není hořká, spíše nakyslejší a nemá příchuť banánovou, ale spíše ovocnou. Celis je pivko čistě pšeničné bez všech exotických příměsí typu koriandru či kardamonu, obdobně jako u německých reprezentantů (v duchu starého Reinheitsgebot). I u nás známým představitelem této kategorie je Hoegaarden, již však obsahující hřebíček či pomerančovou kůru. A to co teklo ze Staropramenu (počítaje též Stellu), příliš oslnivé nebylo.
Třetím zástupcem je belgická superspecialita: pivo stylu lambiek či lambic. Název je odvozen od vesnice Lembeek nedaleko Bruselu. Okusili jsme Gueze, což je směs mladého a starého lambicu. A to z pivovaru Tyrkmans, který moderně lambic již - trochu nepřirozeně - doslazuje. Což tradicionalisté, milovníci jeho ultrakyselosti, považují za více než smrtelný hřích. Pro neznalce jsou specifické lambicy ovšem šokem. Hlavní charakteristikou je totiž kyselost. Jsou zakvašovaná spontánně, a co do mladiny napadá, tak tam prostě napadá. Tudíž jejich výroba sterilní rozhodně není a ani býti nesmí. Mikroflóra se cíleně pěstuje přímo v pivovarech, za pomoci třeba i plesnivých podlah a děravých střech. Před 15 lety začal Lindeman tyto produkty sladit ovocem a obrat mu rychle vzrostl mnohonásobně. A již následuje právě slazený Lindeman´s Kriek. Tedy višňový či třešňový. Je již sladký (nakysle-sladký) přirozeněji a nemůžeme si pomoci, nám šmakuje. Nicméně pivo, v českém pojetí (a tedy i hořké), to však určitě není. A na deset Krieků se obvykle nechodívá. Spíše zákusek.
Opomenout samozřejmě nešlo piva trapistická. Svrchně kvašená a obvykle hodně alkoholická. Chmelená jsou už daleko méně, takže hořkosti si neužijeme. Pocházejí ze sedmi trapistických klášterů, z nichž jeden leží v Holandsku. Leč blízko belgických hranic, a tam to prý také začalo. Jde o klášter Tilburg -
A nakonec dochází na typická belgická piva typu Ale, která si ovšem taktéž vyžadují speciální sklo. Začíná Ale 5,5 % alc značky Darwick. Typická vůně, sirupovité. Ale dosti prázdné, přece jen je alkoholu potřeba více. To silný Red Ale 7 % alc, náš nazvaný Bukanýr, je už onačejší „káva“. Silný, tělo plné, chuťově velmi výrazný. Načervenalé tóny způsobuje vídeňský slad, sušený odlišně od našeho. Kulinářský zážitek. Ale opět jenom na chuť.
Nedaleko Prahy, kousek od Českého Brodu, v protivně placatém a bezútěšném Polabí, na kraji Kostelce nad Černými lesy, stojí starý a rozlehlý pivovar. Pivko prý vařil ještě v roce 1985, pak sloužil coby sklep a sladovna pro pivovar velkopopovický. A hlavně pustl a chátral. Noví vlastníci se postupně snažili a stále usilovně snaží v objektu vybudovat minipivovárek s restaurací a mělo by tady být též muzeum i archiv pivovarnictví. Černokostelecký zájezdní pivovár, se svými mnoha pestrými akcemi, se představuje na http://www.pivovarkostelec.cz.
Útulná restaurace ve stylu první republiky zabírá několik místností. Personál svižně kmitá a je vcelku ochotný. Prostředí, včetně záchodků, nepřehnaně stylové. A nutno ocenit, že se zde i topí. Příjemné teplo se line z obrovitých starobylých kanadských kamen. Hostů zřejmě stále velmi mnoho, stoly prakticky všechny obsazené a na většina trůní rezervačky na později. Mikulášský víkend tady byl ve znamení zvěřinové gastrorevue „Mezi roháči a paroháči“. Nabídka pestrá, jídelní list originální. A názvy též. Možná až příliš, u některých nešlo s pojmenování poznat prakticky nic. Ani, zda jde o pokrm masitý či nikoliv. Leč čertova přesdržková patřila k dost povedeným, „Čerti tančí, jedí dančí …“ ragů s fazolkami a rýží i smažený jelení řízek (dva) s domácím salátem taktéž. I jídla spolustolovníků vypadala velice lákavě. Porce poctivé, suroviny čerstvé, ceny přijatelné a ani s tzv. oblohou to nepřeháněli. Navíc u výčepu možno zakoupit domácí klobásky, škvarky či nakládané syrce. Potud vše fajn.
Ale co pivko? V nabídce na www stránkách aktuálně čepovaná piva neupřesňují, jen píší, že střídají produkty malých pivovarů. Kmenovou nabídkou jsou ale bohužel piva skupiny K-Brewery. Narazili jsme na Janáčka 10, Ježka 11, nějakého Rychtáře a něco Lobkowiczů. Podle tácků bývá častěji zřejmě i Klášter. Tedy opravdu nic moc. Nicméně pípy pěkné, vše udržované, čisté a profesionální. Fajnovosti prý p. majitel vozí pouze na akce. Na tabuli sice trůnil ještě varnsdorfský Kocour, leč pouze pro salónní místnost (Humno), kam jsme vpuštěni nebyli. Vlastní pivko se má vařit již v roce 2010. Pak zase rádi přijedeme. Dříve asi ne. Haf.
