Bertíkova pivní hlídka

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 20. května LP 2009)

Černá Hora (BPH I.): Oslavy Svátku práce (tradičně a samozřejmě nikoli prací) stylově završeny v žižkovském Království (www.kralovstvi.com). Standardně moravská pivka z ČH plus perfektní držťkovka z hlívy ústřičné a netradiční makrela pečená s ořechy. Makrela bývá suchá, leč ořechová omáčka vše vyřešila. Zajímavé. S rozšťouchanými brambory fakt chutné. Po druhém květném svátku příjemným překvapením „frgály z Mezříča“. Originální. A byla celá řada dalších fajnovostí. Roztocká Zvířátka prosperují, což je jen dobře. Roztocká Koliba naproti Maxmiliánce prý vypálena úmyslně. Docela věříme. Je tam chráněná oblast, čili se nesmí bourat. Nyní nic nebrání lukrativní výstavbě a zhodnocení pozemků. Na Vinohradech taktéž před časem „náhodou“ vyhořel areál pivovaru a někdo ukradl i celou Orionku. Vrr.

Svijany (BPH II.): Začátkem května U sadu (http://www.usadu.cz) na čepu ještě úžasný 11 % Berounský Medvěd, ale i dvanáctka Litovel Premium (světlý ležák alc 5,3 %). Překvapivě pivní, hořká, s dlouhým a příjemným dozníváním. Daleko výraznější než světlá jedenáctka Litovel Moravan, kterou stabilně točí v Ethiopia Café - od škroupáku na dohled. V polovině května, coby pivo týdne, světlý ležák Žatec Export (alc 5,3 %): A v lahvích ležák Lučan Premium Tmavé (alc 4,3 %) a Baronka (světlý ležák, alc 5,3 %). Baronku (na stupňovitost 12,8) připravují od roku 2005 ve spolupráci s obcí Třebívlice na počest poslední velké lásky velkého J. W. Goetha. Tedy mladinké a fikané baronky Ulriky von Levetzow, která na zámku v Třebívlicích žila a je tam pochována. Pivko - původně jako třináctku - od roku 1999 (výročí 250. let Goethova narození) třebívličtí radní nechávali dříve vařit pivovar litoměřický, který byl však v roce 2002 uzavřen. Kdysi přeslavné město Žatec bývávalo dokonce zváno česká Paříž a náleží k nejvýznamnějším lokalitám z typické nejenom chmelařské, ale i husitské, oblasti. Včetně řevnivostí a závistí s Louny či moderněji s Kadaní. Spolu s pivovarem svitavským patří žatecká tradice vaření piva k vůbec nejstarším u nás, kdy dokladuje již rok 1261. Mnohem, mnohem později, před pár lety, právě Žatecký pivovar (ten moderní, s udávaným založením 1802) na český pivní trh uvedl jedenáctku. Slogan jim však úspěšně vyfoukl Zlatopramen. Žatecká piva, značky Žatec, jsou jemně chmelena a mají být bez chemie a využívat to nejlepší z chmele. Tedy proslulý žatecký červeňák. Nicméně místní chmel je o dost slavnější než pivka. Ta jsou zklamáním. Nevýrazná, nijaká, bez hořkosti. Trochu nasládlý ležák Export sice pivní asi je, pro mnohé i příjemný, nicméně od takovýchto podmínek a super tradice bychom očekávali daleko více. Něco fakt echtovního. Co lze ale  čekat od anglického vlastníka a kyperské firmy? A tam, kam směřují exporty (na které je pivovar jednoznačně orientován) to globálním konzumentům nevadí. A bude hůře. Dokud neoliberální globalizaci, s jejími aktéry, nezkrotíme. Nejen v pivním světě. Haf. Druhá půle května ve znamení originálního Rampušáka. Speciální 12 % kvasnicový světlý ležák pochází z města F. L. Heka (po jiráskovsku Věka). Z Dobrušky. Lehký zákal způsobený kulturními kvasinkami, příjemná hořkost, vysoký říz, výborná pěnivost. Charakteristiky nelžou. Radost. Pivko živé, chutné, silnější. Leč možná ještě trošku nedospělé. Staročeský pivovárek (coby provozovatel) je minipivovárkem (www.pivovar.dobruska.info) a na etiketách stojí Pivovar a sladovna Dobruška s letopočtem 1870. Zchátralý dobrušský pivovar, kde se pivko vařilo naposledy ve státním podniku někdy v polovině 90. let, byl zakoupen soukromníky v roce 2002. Mají zde vařit zatím pouze jeden druh Rampušáka. Následujícím pivkem, a pivovarem, týdne Polička. Celkově podnik U sadu, a to nejen pro již zavedené a mnohými vyhledávané procházky pivním sadem, zasluhuje ocenění a pochvalu. Děkujeme. Vydržte. Haf. 

Chýně (BPH III.): Při další návštěvě Pivovarské Krčmy (2. 5.) na čepu světlá desítka, polotmavá dvanáctka a Kolařská světlá jedenáctka. Kolařská 11^o lahodná, ale tradiční 10^o nám typickou nakyslostí vyhovuje na žízeň i chuť více. Jídla opět nezklamala - noblesní svíčková a přepychové domácí uzené na prkénku. Také další mimořádná nabídka (gulášek, chýňský stejk i meníčko) působila lákavě. Nicméně při hezkém počasí bývá krčma vevnitř i venku zcela obsypána kolaři (a vždy taktéž místními štamgasty) a díky miniaturní kuchyňce je čekání na krmi delší. Ale vyplatí se. A nebo fikaně přijíždějte jako my, tudíž těsně po otevíračce v 11. Rekonstruuje se vedlejší Zvěřinec a zvířátka kamsi zmizela. Škoda. Potěší však nahlédnutí do jídelní karty sousední hlavní velké Hojda-restaurace i velké upozornění, že zde neakceptují platební karty. Chválíme. Konečně zase někdo, kdo má trochu fištrónu, a dobře ví, že platit se má penězi. Hotovými. A nebo zlatem. A tudíž nikterak nehodlá podporovat globální finanční pijavice tím, že sedne na lep reklamám o výhodnosti karet a jiných podvodných finančních instrumentů (též hlavní příčině aktuálních krizí díky nadvýrobě virtuálních peněz). Běs se nás zmocňuje, když se moderní zákazník (= vymytý tupý mozek) ohání spoustou bezvýznamných kartiček a všude jimi okázale platí, byť sebemenší částku. Nejen kvůli čekání a zdržení. Vrr. Celkově Pivovarský dvůr Chýně u Prahy (http://pivovarskydvur.cz) rozhodně nezahálí. Za hřích stojí netradiční a celkem pitný Vídeňský červený ležák, který bylo možné testovat v Pivo- klubu na přelomu dubna a května. Leč překvapivě nejen tam. Již cca tři měsíce totiž má Chýně v Praze vlastní podnik. Přímo na Žižkově. Leč na místě nepříliš vábném, nepříliš atraktivním a ještě méně romantickém. Na frekventované a špinavé Husitské ulici v Hotelu Victor, hned vedle restaurace Merenda. Na chýňské na Žižkově nás upozornil proslulý pivařský pár. Ale ihned připojili varování před ukrajinským personálem, který pivům příliš nerozumí, tato patřičně nehýčká a servíruje třebas podivně nakyslá. Podnik samotný inzeruje pivka úchvatná, a to na čepu i v plastu přes ulici, včetně chýňských superspeciálů. Obsluha, kuchař a všechno další osazení (a mnoho hostů) pochází z Východu a česky hovoří jakžtakž přijatelně. Otevřeno mají denně 13-01. Interiér celkem útulný a pokud nevyhlédnete ven, tak se tady můžete cítit i dobře. V nabídce stojí kvasnicová desítka světlá, kvasnicová dvanáctka polotmavá, kvasnicová čtrnáctka černá a proměnlivý speciálek. Po kratším dohadování však zjišťujeme, že v době naší návštěvy reálně točí pouze desítku, a na jiná dnes čekají. Budiž. Pivko dobré, možná s mírnou pachutí. Další ještě lepší, leč v Chýni je to přece jenom trošku o něčem jiném. Nicméně přichází dost pivařů na jedno rychlé nebo pro speciály v plastu, což dokazuje, že o podniku a dobrém chýňském se již dobře ví. Jídelní list, v češtině a ruštině (s detailnějšími popisy jenom v azbuce), zaujme. Namátkou vepřové uši i ocásky, ušatí králíci, kurové, svíce, gulášek, domácí klobása, stejky, polévky, zajímavosti k pivku typu smažených okurkových plátků či cibulových kroužků v pivním těstíčku. Ani ceny neodrazují. Třeba jsme měli pouze smůlu, ale na první pokusy o objednání baculatá obsluha krčí rameny, že prý není. Až u páté (!) položky se trefujeme. Smažené syrečky slabý průměr, bez jakéhokoli zápachu i  jakékoli přílohy. Králík po chýňsku taky není, zato králičí špízek ano. Překvapivě obstojný a noblesně zavěšený na atraktivní „šibenici“. Celkový dojem taktéž výrazně vylepšuje nabídka originálních pivek v originálních 1,5 l PET lahvích. Světlé, tmavé, Vídeňský červený ležák a též Dvorní ležák Zázvorové pivo (alc 4,0 %). Obsahuje zázvorové silice z oddenku zázvorovníku lékařského pěstovaného v tropických oblastech Asie, Indomalajsie a Austrálie. Famózní i když není čepované. Snad se nám poštěstí na „zázvor“ natrefit na čepu, nejlépe v Chýni samotné. Z nového podniku dojem poněkud rozpačitý, leč rádi zkoušíme dále. Haf. Při dalších sezeních (3. 5. aj.) na čepu již desítka, dvanáctka, čtrnáctka a coby speciálek Kolařská jedenáctka. Víceméně vše k dispozici i přes ulici v orig PETkách. Pivka vynikající (včetně míry, čistoty a originálních sklenic) a skoro jako přímo v Chýni. Mírným zklamáním je jídelníček, který se trošku ztenčil, přičemž zmizely největší pecky typu prasečích uší či ušáka po chýňsku. Vybrat se však bez větších problémů dá a již bylo vše, co je psáno. Taktéž stabilní buclaté východně-slovanské výčepní (a servírce v jednom) začínáme přicházet na chuť. A ruštině rozumíme mnohem více a slyšíme ji o poznání raději než angličtinu. Haf.  

Budvar (BPH VI.): Na pohádkový kroužkovaný Budvárek (http://www.budvarkadejvice.cz), bohužel, v květnu vybyl čas pouze výjimečně. Hrubá nekázeň, leč okolnosti se přímo spikly proti. Věříme, že kroužek vydržel i v Táboře na náměstí a především U Pichlů v kultovní Bechyni. Kam chodí celá široká famílie, včetně p. emeritního (prozatím) ministra a lišáckého machiavelliho českého politického rybníka v jednom. A ten by nic špatného nepil. Alespoň za to děkujeme. Prázdniny se kvapem blíží a tradiční cyklo-pivní dobronický pobyt s nimi. Doufejme, že to snad vyjde alespoň na pár dní. Protivenství a překážek je letos nějak mnoho. Vrr. A v dejvické Orig Budvarce 19. 5. kroužek sice chutný, ale bez jiskry, méně kroužkující a s nepatrnou pachutí. Ale dal se. Začalo tady fungovat i pár stolečků venku, takže je možno pobývat s vychovanými čtyřnožci na vodítku a košíčkem či dohlídnout na velociped. Loňská zahrádka to ovšem není, neboť na chodníku budou kopat plyn. Brzy. Kdy přesně, neví. Haf. 

Nymburk (BPH IX.): Kerská Hájenka funguje naštěstí bez větších změn. Do podzimu otevřeno čtvrtky až neděle od 11 hod. Postřižiny 11, kančí se zelím i se šípkovou, zvěřinový guláš. Standard. Něco málo novinek na jídelníčku, cenové přitužení nepatrné. Kvitujeme. Haf.    

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): V karlínském Pivovarském klubu (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) na čepu řada fajnovostí. Chutných. I uvítací lahváče - coby long drinky - na chodovarské prezentaci 28. 4. překvapily. Guiness, Windhock Lager (alc 4,0 %) či svěží, příležitostný mnichovský Paulaner Octoberfest (alc 6,0 %). Také nová obsluha se již vcelku otrkala a i jídlo vcelku ucházející. Třebas vepřové medailonky na pivě (i s miniklobáskou) a jako netradiční příloha chutné fazole. Načervenalé. Vše vkusně obloženo beraními rohy, bohužel však zcela impotentními a tudíž nepálivými. Nevadí. Štěpán ujde, leč bývával lepší. Nicméně vydržte alespoň takto. Na další vydařené akce se těšíme. Velice. Nicméně květnové setkání s p. Václavem Berkou musíme z technických důvodů oželet. Jde o personu proslulou z Plzně. Leč pokusíme se vyslat zvědy. Třeba se dozvědí něco pikantního ze zákulisí, proč „plzeň“ již Plzní dávno není. Červnové akce si již ale ujít nenecháme. Haf. 

Pivní literatura (BPH XIV.): Další recept s pivkem pochází z Valašska. Přitom jde o krmi spíše tradičnější a méně exotickou -  vepřové na pivě. 1 kg vepřové plece opereme, nakrájíme na plátky, naklepeme, nasekáme okrajové blány, osolíme, opepříme. Zprudka opečeme po obou stranách na 100 g rozpáleného sádla. Na opečené plátky nasypeme 30 g strouhaného česneku, zasypeme strouhaným muškátovým oříškem a zalijeme 7,5 dl světlého piva. Následně 20 minut, za občasného míchání, dusíme. Přisypeme 100 g strouhaného tvrdého chleba a přidáme i trochu piva či vody, aby šťáva nebyla příliš hustá. Společně ještě vaříme 20 minut na mírném ohni, aby se chléb pěkně rozvařil. Servírujeme s bramborovým knedlíkem a s kvalitním českým, nebo ještě stylověji s moravským pivkem. V minulých Drbech velká a neodpustitelná blamáž. Parafrázi jedné ze slavných hlášek ze slavného filmu Světáci jsme zbrkle přiřkli J. Sovákovi, což bylo nutné urychleně opravit. Velkou moudrost samozřejmě pronesl V. Brodský na adresu právě J. Sováka a J. Libíčka. Omlouváme se, leč zlost a pýcha nám tehdy totálně zatemnila smysly (páník nebyl kamsi zvolen, s čímž opravdu, ale opravdu, nepočítal - poznámka Bertíka). K omluvě přidejme jednu z verzí Pivního otčenáše: „Sude náš, jenž jsi naražený, roztoč se pípo Tvá, buď vůně Tvá po všech restauracích a hospodách a odpusť nám naši dočasnou střízlivost, jakož i my odpouštíme číšníkům a neuveď nás na záchytnou stanici a zbav nás všech protivných abstinentů. Ámen“.

          Chodovar a Žižkov (BPH XX.): Od března je žižkovskou novinkou „moravská Plzeň“ v „africké kavárně v Praze“. Na rohu ulic Krkonošské a Čerchovské se v suterénu podniky střídají často. Zatím pro pivaře nikdy nic moc, pouze Plzeň a ještě nevalnější než jinde. Nově však v Ethiopia Café na čepu Litovel Moravan (světlé 11^o, alc 4,6 %). Příjemné pivní chuti, pitná, digestuje. Občas však neodtočená a více nakyslá. Nicméně označení „moravská Plzeň“ bychom přiřadili spíše k výraznější, hořčí a celkově šmakóznější dvanáctce Litovel Premium. Tmavý (Litovel Dark, alc 3,8 %) k dispozici v Café pouze v lahvích. Nabídka studené a teplé kuchyně je zde vegetariánská a směřována spíše do sladkého či sladšího. Ale třeba sloní šlápoty (= palačinky z pohankové mouky o průměru 40 cm) se občas i dají. Třebas špenátové s kousky nivy. Inzerovány jsou speciality dle týdenní a denní nabídky, včetně módních tzv. ethno jídel. Prostředí snesitelně skoroafrické, ale s velmi vtíravou hudební kulisou. Nicméně starý dobrý Babalet (i když to byl Karibik) by i tady zněl daleko lépe než monotónní černé šamanské mantry. Pro pořádek: na čepovanou a lahvovanou různou Litovel lze poblíž ještě narazit v noblesnějších restech Armstrong v Italské a obdobném podniku Saint Louis nad Grébovkou. Upřesnění k hospodě U slovanské lípy na Tachovském náměstí. Na čepu plný sortiment chodského minipivovaru Kout na Šumavě, s doloženým založením roku 1736. Pět druhů: světlá desítka (vodovější), světlá dvanáctka „čistá“ a hlavně světlá dvanáctka kvasnicová (není obvykle psaná, nutno zdůraznit a nahlásit vnímavé obsluze!), čtrnáctka tmavá (chutná) a silácká nasládle-ovocná tmavá speciální osmnáctka. Především „kvasničák“ je přímo ukázkový. Lahodný, kalný, voňavý. Digestuje, dá se kousat. Silně připomíná pivka kácovská. Velkoryse odpustíme tradiční nešvar podávání malého v neoriginálním skle, zde naštěstí svijanském. Obsluhuje vyjukaná holčina, leč celkem milá i hbitá. Tím však pozitiva podniku, bohužel, končí. Pomiňme hrůznou lokalizaci, kdy relativně nižší ceny vábí lůzoidní bílé socky i v lokalitě sídlící neasimilované a mnohdy nejen sociálně nepřizpůsobivé místní indočechy. To by se překousnout ještě dalo. Ale to prostředí. Interiér by snad trochu stylový a trochu útulný být i mohl, včetně salónu a pódia, leč stoly jsou rozestaveny tak nějak podivně. Připadáte si jako v dost neútulné tělocvičně. Jídelní listy nepůsobí vůbec vábně, formou ani obsahem. Pozoruhodností je, že mezi 14 a 18 hod. nelze dostat k jídlu fakticky nic. Kromě mála pochutin k pivu, které však opakovaně taktéž nebyly. Hotovky od 11 hod. se totiž podávají do 14 hod., a pak kuchyň skončí. Kuchař (pokud ho lze vůbec takto titulovat) přicházívá opět až v 18 hod. a zhotovuje „minutky“ a zbytky hotovek. Nabídka minutek slabá, mdlá a nejen bez hovězího, ale hlavně zcela bez fantazie. Zkoušíme guláš od oběda za 75 českých. Po předlouhém čekání přichází nefalšovaná hrůza. Odpornější než v nejhorších školních vývařovnách. Nechutné a špatné je úplně všechno (rozvařené knedle, nepoživatelná trocha masa naprosto tuhá, totálně bez chuti, omáčka cuckovitá, divná, vše i s talířem žhnoucí z mikrovlnky). Fatalisticky to bereme jako daň za možnost konzumace výtečného koutského. Nešlo by to však bez těchto obětí? Leč absurdity nekončí. Kousek po nechutně frekventované Husitské směrem dolů po levé straně brzy narazíte na Merendu, neboli Žižkovský pub (http://www.merenda.cz) s nabídkou řady zajímavých pivek. A těsně vedle zaujme vývěsní štít Pivovarského dvoru Chýně, o kterém referujeme výše. Proboha, proč zrovna tady? Vrr. V BPH XX. byl závěrem zmíněn český sociolog, profesor, JUDr., právník, jazykovědec, spisovatel, pedagog, organizátor Emanuel Chalupný. A taktéž vášnivý turista, vodák a skaut a patriot se silným celoživotním vztahem k husitskému Táboru. Učené prameny uvádějí, že analyzoval vztahy sociologie, filozofie a práva. Usiloval o vytvoření přesného sociologického pojmosloví a metodologie. Významné jsou aktivity organizační, kde náležel k průkopníkům sociologických institucí. Vytvořil jedno z nejrozsáhlejších sociologických děl u nás, a některé jeho práce byly publikovány a ceněny i v zahraničí. Za detailnější kritickou analýzu stojí úvahy o „národní povaze, resp. filozofii české i československé“ (v pracích z let 1908, 1932, 1935, 1938 aj.). Nejen v kontextu sporů o předefinování role českého národa v podmínkách 21. století, pod tlakem výzev akcelerující globalizace i boje o směřování EU. Minimálně zajímavé jsou dodnes Chalupného úvahy o rozdělení Čech na kulturní oblasti. S odrazem rázu kraje taktéž v reprezentantech uměleckých či politických. Třeba typ jihočeský (Hus, Žižka, Čelakovský,  Aleš,  Březina) se kloní k dumavosti, hloubavosti, mystice, tíhne k prostotě a velkým liniím. Typ středočeský (Mánes, Mácha, Neruda, Světlá, Zeyer, Jungman, Dvořák, Sládek, Vrchlický) jeví velkou příchylnost k vlivům cizím, menší zájem o přírodu a větší o historii a kulturu. Typ severočeský (Rieger, Kramář, Jirásek) se vyznačuje značnou obšírností, která časem vrcholí v rozplývavost. Typ východočeský (Erben, Němcová, Smetana, Heyduk) vystupuje jako uhlazený a vnímavý pro zjevy, méně pro hlubší otázky, náchylnější k racionalismu než k dumavosti. Což tahle analyzovat vliv českého geografického prostředí na místní pivka a preference konzumentů? Chalupného dílo obsahuje i inspirativní postřehy o české národní povaze. Tato bývá moderně a odborně spojována s „agresivní pasivitou“. Sociolog Chalupný přitom její základní rys spojuje s anticipací. A náklonností spíše k drobné práci a drobným výtvorům, rychlou orientací, sklonům k zjednodušování, nedostatkem pevných tradic, častým hledáním nových přístupů, rozpačitostí a nerozhodností. Ale taktéž s individualismem, se silou v detailu (a slabostí v širší koncepci), nebo větší dávkou iniciativy, leč zase menší vytrvalostí. Českou národní povahu Chalupný odvozuje od českého přírodního prostředí (hornatého a pahorkovitého, s oddělením oblastí vrchovinami a sídly v údolích atd.). Jednota společnosti je tímto roztříštěna, lid má sklony k separatismu, jisté osamělosti a nemá příliš předpokladů k soustředění a velké organizované akci. Ani schopnosti výbojů. Kraj však přitom současně probouzí lásku k vlasti, podporuje usedlost a přispívá k všeobecnému odporu ke stěhování. Proč si tedy pořád necháváme globálními ahasvery bez kořenů vnucovat „hodnoty“ typu kočování, flexibility a multi-kulti blábolů, které jsou proti přírodě? Vrr.